Lingvistická disciplína zabývající se jak formální a sémantickou výstavbou a ↗kompozicí textů, tak jejich produkcí a recepcí a jejich funkcemi v jaz. interakci, která se teoreticky i pro potřeby praxe zabývá také žánry a druhy textů. Předmět, metody i vymezení t.l. se odvíjejí od definice ↗textu v širším kontextu lingvistické teorie, přičemž v centru pozornosti t.l. stojí projevy verbální, zpočátku omezované na texty psané. Na mluvené texty dialogické se zaměřila ↗konverzační analýza, na ↗diskurs jako soubor textových událostí se zaměřila ↗analýza diskursu aj. Striktní rozlišování mluvených a psaných textů a jejich striktní přiřazování k té které disciplíně se nicméně opouští jednak v souvislosti s posuny v pojetí ↗textu a s posuny v metodologii, jednak s ohledem na žánry a konkrétní texty na přechodu mezi mluveností a psaností (srov. mj. ✍Čmejrková & Daneš ad. (eds.), 1994; ✍Hoffmannová, 1997; ✍Hoffmannová, 2013).

T.l. se ve světě rozvíjí přibližně od 60. let 20. stol., navazuje však i na dřívější podněty: v kontextu č. lingvistiky např. na analýzu ↗aktuálního členění větného, která byla předmětem odborného zájmu už v klasickém období ↗Pražské školy, resp. na ↗stylistiku a rétoriku. Diskuzi, jak se stylistika vymezuje vůči t.l., resp. zda je její součástí, shrnuje např. ✍Kalverkämper (1981) či ✍Hoffmannová (1997). Obecně se prehistorii a historii t.l. věnují např. ✍Dressler (1973), ✍Dressler (1978), ✍Helbig (1991) n. ✍Brinker & Antos ad. (eds.) (2000). Někdy se t.l. chápe jako jedna z věd o textu (✍Plett, 1975; ✍Koch, 1976; ✍van Dijk, 1980a), k nimž se řadívá též literární věda, teologie n. sémiotika (✍Eco, 2010). ✍Helbig (1991:147) v rámci t.l. rozlišuje pojetí „propoziční“, v němž integruje přístup syntaktický a sémantický, a pojetí „komunikační“ (komunikačně pragmatické), které se reflektovaně formovalo od 80. let.

(1) Syntax textu: Ve svých počátcích t.l. v rámci stávajících gramatických teorií vyšla ze systémového, rovinového popisu jaz. a z předpokladu, že ↗text vzniká „zdola“ formálními vztahy mezi větami jako elementárními textovými jednotkami, přičemž vztahy mezi větami se vytvářejí prostřednictvím gramatických a lexikálních prostředků, resp. zřetězením vět formálními operacemi manifestujícími se v jejich povrchové struktuře a tím i v povrchové struktuře textu (vymezení termínů věta, výpověď, textém v rámci t.l. viz ↗syntax textu). Zmíněné zřetězení vzniká formálně prostým opakováním pojmenování, tj. např. Rozhodl se pro ženu. Ženě totiž věřil, kde vedle opakování pojmenování může, ale nemusí dojít i k formální explikaci vysvětlovacího vztahu mezi druhou a první výpovědí ↗konektorem totiž (✍Halliday & Hasan(ová), 1976). Podstatné jméno může být přitom vedle atributu doplněno také o ↗determinátory ten, tento, onen, takový, jmenovaný aj. Jinou možností je substituce substantiva zájmenem při ↗pronominalizaci (✍Harweg, 1968), tj. např. Rozhodl se nakonec pro sedací soupravu. Ta je pohodlnější, kde je pronominalizace spojena s gramatickou shodou (v rodu a čísle). Pozornost se tedy v rané fázi t.l. soustředila na formální spojitost textu, pro kterou se ujalo označení ↗koheze. Větnou syntax přitom ↗syntax textu předmětem svého zájmu na jedné straně přesahovala, způsobem výkladu i metodologickým a terminologickým aparátem ale zůstávala zakotvena ve stávajících modelech gramatiky. Textová syntax, transfrastická lingvistika, hypersyntax, makrosyntax, textová gramatika (srov. mj. ✍Palek, 1968; ✍Mistrík, 1978; ✍van Dijk, 1972; ✍Hausenblas, 1972, ✍Hausenblas, 1979; ✍Bajzíková, 1979; ✍Hausenblas & Hoffmannová, 1981; ✍Hrbáček, 1991, ✍Hrbáček, 1994 aj.), jejichž variacím se detailněji věnují např. ✍Helbig (1991) n. ✍Hoffmannová (1997) i heslo ↗syntax textu, totiž text mj. chápaly jako další rovinu jazykového systému (srov. např. ✍Daneš, 1977; ✍Daneš & Viehweger (eds.), 1974; ✍Daneš & Viehweger (eds.), 1977) a text skládající se z vět vykládaly v analogii k větě skládající se ze slov. Došlo dokonce i na analogii k terminologické dvojici abstraktního ↗morfému a konkretizujícího ↗morfu, která se ukazuje v terminologické dvojici ↗textém a text (srov. ✍Koch, 1969; ✍Koch, 1973), přičemž textémy např. ✍Bajzíková (1995) rozumí základní jednotky ↗syntaxe textu, k nimž vedle věty (elementární textové jednotky, u níž se nerozlišuje mezi větou a výpovědí) počítá ↗odstavec a kapitolu.

Od pravidel spojování vět konstruujících text „zdola“, která jsou charakteristická pro ranou fázi t.l., se tedy pozornost postupně obrací také ke strukturování textu v ↗odstavce, tematické bloky, textové úseky a jejich hierarchii, v nichž hraje roli také sémantika, tedy ke ↗kompozici textu. Z generativního pohledu se o uchopení rovin a makrostruktur/y textu pokouší např. ✍van Dijk (1980b). Otázky strukturace a členění textu zahrnují také popis ↗konektorů a členicích signálů.

Uchopování textu jako celku je ovšem příznačné spíše pro sémantiku textu např. v souvislosti s konceptem textového tématu (viz dále), resp. pro komunikační obrat v pojetí textu spojený s jeho funkčním výkladem „shora“ v rámci pragmaticky orientované t.l., jak je tomu v případě tzv. globálních textových vzorců (mj. ✍Heinemann & Viehweger, 1991). Ty ale, ač je „vzorec“ terminologickým jazykem ukotven v tradiční systémové lingvistice, nejsou tak stringentní jako analogické ↗větné vzorce. ✍Gansel(ová) & Jürgen (2008) nicméně právě s ohledem na druhy textů a ↗komunikační žánry deklarují možnost a argumentují ve prospěch empiricky pojaté textové gramatiky založené pragmaticky v situaci. Přitom se ovšem odvracejí od tradičního způsobu textově gramatického výkladu a rovinové představy jaz. systému. S odkazem na ✍Bühlera (1934) argumentují tím, že konkrétní realizace žánru zvoleného mluvčím se opírá o funkčně, situačně a tematicky habitualizovaný, konvecionalizovaný, systémový způsob výrazu nejen s ohledem na kompozici a členění textu, ale také pokud jde o repertoáry a prototypické formy jaz. výrazu. Např. „elipsa“ Pivo, popř. Jedno pivo, prosím je tak v kontextu „objednávky“ v restauraci adekvátnější než vyjádření „celou větou“. To podle nich vyžaduje změnu perspektivy v pojetí systému i přehodnocení pohledu na základní stavební jednotky textu, jakož i deficitní chápání jednotek textu a deficitního chápání ↗elipsy, neboť kompletace „elipsy“ je pro daný žánr zcela neadekvátní, tj. jde jim o popis „gramatik“ typizovaných komunikačních situací.

(2) Sémantika textu: V propozičním pojetí textu, jak ho vykládá ✍Helbig (1991), představuje formální spojitost textových jednotek jen jednu jeho rovinu (srov. např. ✍van Dijk, 1980a). Vedle ní věnuje t.l. od konce 60. let pozornost také významovým vztahům výpovědí, tedy soudržnosti textu, pro niž se vžilo označení ↗koherence. Pozornost se přitom obrátila nejprve k případům substituce plnovýznamové lexikální jednotky v jedné textové jednotce plnovýznamovou jednotkou v následující textové jednotce (✍Harweg, 1968; ✍Daneš, 1968), mezi nimiž je významový vztah synonymie (Představil nám svou dívku. Holka to byla milá, ale nehodila se k němu), resp. mezi nimiž jde o vztah hyponyma a hyperonyma (Dostal od rodičů morče. Domácí mazlíček mu měl nahradit bratříčka), vlastního jména a obecného jména (Odstěhoval se do Prahy. V tomto městě vždycky chtěl bydlet) apod. (srov. mj. ✍Hrbáček, 1994). Na sémantické rovině textu ovšem jde nejen o významový vztah a soudržnost dvojic slov a výpovědí, ale také o lineární (horizontální) a hierarchickou (vertikální) výstavbu smyslu textu a soudržnost částí textu i smysl textu jako celku. Významová soudržnost textu je přitom vykládána různým způsobem, modely se navzájem kombinují.

Jedním z raných a později dále rozvíjených modelů je Greimasův koncept ↗izotopie (✍Heinemann, 2000; ✍Lötscher, 2008). Významové vztahy v textu se podle tohoto modelu utvářejí významovou „příbuzností“ slov, jež svým významem přesahují hranici věty. Zmíněná významová příbuznost lexikálních jednotek spočívá ve společných sémantických rysech a jejich svazcích uchopitelných prostřednictvím ↗komponentové analýzy lexikálního významu, přičemž se význam lexikálních jednotek v textu – ve strukturalistickém smyslu – utváří významovými opozicemi, které aktivují i ty významové rysy, které jsou lexikálním jednotkám společné. Tak jsou např. věty Na rybníku se vynořila husa s housaty. Houser s nimi nebyl označeními husa a houser významově propojeny i „rozděleny“ syntagmaticky aktivovaným významovým rozdílem v pohlaví, který je možný a zřetelný jen na pozadí paradigmatické příslušnosti obou označení k významové třídě „husa“. Opakující se sémantické rysy, které jsou z informačního hlediska redundantní, tak slouží významové soudržnosti textu.

Ve srovnání s modelem významového vztahu izolovaných slov, jež v Greimasově modelu svými významy přesahuje hranice věty a který by mohl být zajímavý pro t.l. využívající metod korpusové lingvistiky, je uchopení významového vztahu celých výpovědí prostřednictvím identických ↗denotátů ↗ nominálních frází (✍van Dijk, 1980a) z hlediska sémantického na vyšší úrovni. V české t.l. byl ovšem určující spíše výklad významových vztahů výpovědí prostřednictvím plné n. částečné identity jejich ↗předmětů řeči a jejich ↗koreference. Českou t.l. ovlivnila také představa, že text je určen „jádrovou myšlenkou“, která se postupně konkretizuje, zpřesňuje, rozvádí v dílčích výpovědích. Významová soudržnost textu podle této představy spočívá v tom, že dílčí výpovědi se vztahují k této základní, jádrové, klíčové, vůdčí myšlence, jež představuje textové téma (✍Agricola, 1976), resp. hypertéma. Rozvíjení textového tématu Agricola operacionalizuje v modelu ↗izotopických řetězců propojených do „vůdčího synonyma“ n. hyperonyma (✍Agricola, 1979); k izotopickým vztahům viz též ✍Greimas (1966). Tento způsob výkladu významové struktury textu byl pro českou t.l. určující stejně jako s ním spjaté předpoklady, že koherence textu je ukotvena v jeho sémantice a že významová struktura textu je jasně a hierarchicky organizovaná, což ✍Daneš (1983) zpřesňuje rozlišením roviny/oblasti textové koherence (mezipropoziční vztahy kompoziční a izotopické), artikulace tématu a rématu a vztahů komunikačních. Na Agricolu navazuje mj. také ✍Brinker (2005), který postuluje deskriptivní, explikativní, argumentativní a narativní rozvíjení textového tématu. Ve svých pracích nicméně ukazuje, že různé způsoby rozvíjení tématu se kombinují a že text nemá jen jedno téma, ale že texty jsou vícevrstevnaté, hierachicky strukturované, s dílčími tématy pro určité úseky, které se propojují s jinými dílčími tématy, resp. subsumují pod „textové téma“.

V české t.l. významně zapůsobil především výklad ↗aktuálního členění větného, v němž rozlišení známé a neznámé, resp. kontextově zapojené a nezapojené informace předpokládá informační strukturu výpovědi a reflektuje při tom i roli kontextu, na jehož pozadí je výpověď formulována. V případě verbálního kontextu pak nutně jde o významový vztah zkoumané výpovědi k jiné výpovědi či jiným výpovědím, který se stal východiskem pro rozvíjení myšlenek ↗Pražské školy v kontextu t.l. Tohoto úkolu se ujal mj. ✍Daneš (1968) i ✍Daneš (1985) výkladem ↗tematických posloupností, které se staly nástrojem rekonstrukce významových vztahů v textu a jeho tematické, informační struktury. Mathesiův výklad aktuálního členění větného a základních funkcí českého slovosledu (✍Mathesius, 1939; ✍Mathesius, 1941 aj.) byl ovšem rozvíjen i jinými autory, např. ve výkladu ↗funkční perspektivy větné, která se uplatnila nejen při popisu češtiny. Viz také ↗východisko a ↗jádro, ↗téma a ↗réma, ↗topic a ↗comment aj. (např. ✍Daneš, 1974; ✍Eroms, 1986; ✍Firbas, 2006). Na tomto pozadí je poněkud matoucí již zmíněný koncept textového tématu (✍Agricola, 1976), k němuž neexistuje „textové réma“, přičemž vztah větného a textového tématu, pro textovou lingvistiku klíčový, nebyl dosud analyticky uspokojivě rozpracován, čímž zůstává otevřená i otázka informační struktury textu (✍Lötscher, 2008:105). Detailnější pozornost byla naproti tomu věnována dílčím otázkám jako postavení tématu a rématu v mluvených a psaných textech, otázce informační struktury v odstavcích, tématu v textových titulcích apod. (✍Uhlířová, 1987; ✍Daneš, 1994; ✍Firbas, 2006), které jsou relevantní i pro t.l.

(3) Pragmatika textu: Pragmatický obrat v jazykovědě měl dopad i na zkoumání textu v rámci t.l. (✍Feilke, 2000). Ta se od 80. let začala zabývat také intencionálností, situativností a akceptovatelností (přijatelností) textu, jež patří ke konstitutivním principům a charakteristickým rysům ↗textovosti textu. Pozornost se přitom soustředila zvláště na intenci producenta textu, která s sebou nesla změnu perspektivy v nazírání na text. Nešlo tak už o produkci textu „zdola“, tj. o zřetězení vět v text či návaznost výpovědí v textu, ale o produkci textu „shora“, tj. od intence směrem k jednotlivým výpovědím a jejich významovým vztahům. Tento přístup přitom vychází z předpokladu, že zmíněná intence určuje volbu žánru či druhu textu. Jeho habitualizovaný, konvencionalizovaný, systémový způsob výrazu byl v t.l. dokonce uchopen pojmem globálního textového vzorce, podle něhož se orientuje produkce i recepce textových exemplářů určitého textového druhu. Např. globální textový vzorec „inzerátu“, „černé kroniky“ n. „cestovního průvodce“ určuje kompozici textu, jeho ↗horizontální členění, argumentační strukturu, hierarchickou výstavbu i repertoáry typických výrazových prostředků. Podle takového textového vzorce se pak se orientuje produkce a recepce ↗textu. Empiricky o existenci takových textových modelů, vzorců, vzorů či vzorníků není pochyb, jejich rekonstrukci zvl. pro potřeby praxe jsou také věnovány nejrůznější publikace (mj. ✍Hoffmannová & Kraus, 1996; ✍Fandrych & Thurmair(ová), 2011). ✍Hoffmannová (1997:169) nicméně upozorňuje nejen na omezenou stringentnost konceptu textového vzorce, ale také na problematičnost formulování textových vzorců pro komplexní formy textové praxe, např. pro narativní nebo polytematické texty či dialogy s více účastníky.

Při výkladu intence (záměru) textu, který tvoří jádro jednoho proudu „komunikačního pojetí“ textu, pak v takto orientované t.l. došlo k přenosu ↗teorie mluvních aktů, jež byla původně zformulována pro jednotlivé výpovědi, na text jako celek. Ten se chápe jako nástroj jaz. jednání, jehož dominantní funkce se vykládá v analogii k ilokučním funkcím ↗mluvních aktů a někdy se spojuje s klíčovým mluvním aktem, který určuje funkci textu jako celku, resp. s jeho explicitním pojmenováním v iniciální části textu, k němuž dochází např. v hlavičce formálních textů: Rozsudek jménem republiky ve věci..., Žádost o..., Pozvánka na..., Oznámení..., Vyhláška... apod. Funkčně obdobné konstrukce se ovšem objevují i v iniciální části dialogu n. dialogické sekvenci: Promiňte, já bych se rád zeptal... Podobně jako u mluvních aktů na úrovni výpovědi lze přitom i v textu vedle jeho funkce zpravidla vymezit i jeho obsah, k němuž je funkce zaměřena a který by v rámci komplexního textu bylo možno charakterizovat jako makropropozici (✍Heinemann & Viehweger, 1991). Zmíněný klíčový, dominantní mluvní akt se ovšem neobejde bez ↗mluvních aktů subsidiárních (podpůrných), které např. „rozsudek“ nebo „žádost“ zdůvodňují a pro jeho provedení nebo pro její posouzení podávají další informace a vytvářejí tak v rámci textu ilokuční strukturu textu různé komplexity (✍Motsch & Viehweger, 1981; ✍Brandt(ová) & Rosengren(ová), 1992 aj.). Napojení subsidiárních mluvních aktů na akty dominantní, ať už v textu n. jeho části, se může explikovat prostřednictvím ↗konektorů.

✍Heinemann & Viehweger (1991) se navíc ve volné analogii ke ↗klasifikaci komunikačních funkcí (mluvních aktů) podle dominantní funkce textů pokusili o typologii textů, jejichž druhy se zobecňují v textové typy (např. ✍Hoffmannová, 1987; ✍Hoffmannová, 1989). V jejím rámci postulují texty: (1) expresivní (nadávky, anonymní dopisy, dopisy čtenářů apod.); (2) kontaktové (pozdravy, gratulace, kondolence, poděkování, hovory o počasí, fandění a skandování, rituální texty apod.); (3) ritualizované texty deklarativní (jmenování, omilostnění, odsouzení, křtění, oddávání, promoce apod.); (4) informativní (zkušební testy, zprávy, udání, hlášení, svědecké výpovědi, přednášky apod.) a (5) regulativní (prosby, rozkazy, žádosti, recepty, návody, reklamy, proroctví, varování, hrozby, sliby apod.). Ve své klasifikaci přitom přihlíželi také ke komunikační situaci, užitému slohovému postupu, struktuře textu i prototypickým formulačním vzorům či repertoárům typických výrazových prostředků. Klasifikace textů se přitom v t.l. orientují i podle jiných hledisek. Např. podle užitého média, který má dopad na podobu textu, se rozlišují texty mluvené, psané, taktilní n. mentální (např. ✍Daneš, 1989; ✍Hrbáček, 1994), resp. i znakované n. multimodální; stylistika texty klasifikuje podle zvoleného ↗slohového postupu apod.

Zkoumání situativnosti textu se soustředilo kolem otázky role kontextu při tvorbě a porozumění textu a spojilo se s otázkou jeho přijatelnosti a informativnosti, tj. s otázkou role situačního, kulturního a obecného vědění o světě při porozumění textu, při němž jeho čtenář n. interpret vychází mj. z nejrůznějších ↗presupozic, v případě mluvených textů realizuje ↗konverzační implikatury apod. Ve vazbě na ↗kontext byla nejen doceněna role vědění o světě, ale situace, již uživatelé jaz. při produkci a recepci textů typizují, byla při výkladu textu v interakci napojena na mentální modely, rámce a ↗scénáře (srov. mj. shrnutí v ✍Bublitzovi, 2009), jež podle tohoto výkladu usnadňují nejen orientaci v příslušných situacích, ale i ve výpovědích v nich n. o nich pronášených a podporují tak významovou soudržnost s nimi spjatých textů či komunikačních událostí. Ukázalo se tedy, že (situační) kontext a s ním spjaté specifické i typizované vědění mají význam i pro ↗koherenci textu, která zdaleka není jen záležitostí sémantiky textu. Např. textový úsek ... takže Hořava ... Petržela ... zase Hořava ... dává na Ďuriše ... úspěch má Frýdek ... Kováč ... dává dopředu ... tam je Kratochvil ... se nejen divákovi televize, ale i posluchači rádia bude z hlediska formy i obsahu jevit přijatelný a koherentní, bude-li vědět, že jde o komentář fotbalového utkání mezi Viktorií Plzeň a Spartou Praha. Jak je vidět, posilovala se v komunikačně pragmatickém přístupu k textu role kognitivních modelů při interpretaci textu. Někdy se v této souvislosti dokonce mluví o kognitivním obratu v t.l. (✍Figge, 2000).

V souvislosti s pragmatickým obratem v jazykovědě stojí za zmínku, že zájem ve výzkumu textu se postupně přesunul od monologických textů psaných i k mluveným textům dialogickým. Spolu s tím došlo ke sblížení s ↗konverzační analýzou. Došlo i k posunu od izolovaného textu k textovým sítím a komplexům textů (✍Adamzik(ová), 2004; ✍Leudar & Nekvapil, 2004) až po ↗diskurs jako soubor textových událostí, jehož analýzou se nezávisle na t.l. zabývala a zabývá ↗analýza diskursu.